Sběratelka na cestě

Jmenuji se Heli a toto je můj příběh :-)

Jen několik týdnů před svými třicátými narozeninami jsem se dozvěděla, že mám hraniční poruchu osobnosti. Tehdy jsem byla na hospitalizaci (první) na psychiatrické klinice, kde jsem se snažila dostat z těžké deprese, kvůli níž mě tam začátkem roku přivezla sanitka. Byl to šok. Vzpomínám, že se mi chtělo hrozně brečet, ale nešlo to. Vzápětí na to ale přišlo něco skvělého! Uvědomila jsem si, že je to moje šance začít konečně žít šťastně.

Do té doby jsem se totiž plácala někde na ostří nože (někdy doslova, jak dokazuje řada jizev) mezi tím, kdy jsem si strašně přála být "normální" jako všichni ostatní, ale přitom jsem pořád měla pocit, že nikam tak úplně nepatřím, že jsem jiná, divná, příliš emotivní. Myslela jsem si, že každý člověk myslí na to, jak se zabije, že to patří k životu. Pokaždé, když jsem se někomu svěřila, přišla studená sprcha - každý mi svou reakcí dal jasně najevo, že to normální není. A tak jsem se životem spíš potácela se snahou plnit očekávání jiných. Nežila jsem svůj život, ale takový, jaký ode mě druzí čekali, bez ohledu na to, co cítím, co opravdu chci nebo potřebuji já. A pokaždé, když jsem dělala věci tak, jak jsem je cítila, přišly výčitky svědomí. Ty bývaly zcela plnohodnotnou součástí mého života.

Byla jsem na dně a se zjištěním, že mám duševní poruchu, mi paradoxně přineslo světlo na konci tunelu. Nejsem nepoužitelná a zbytečná, jen se potřebuju naučit žít lépe. Žít pro sebe. Na klinice jsem strávila téměř tři měsíce. Po propuštění domů jsem se snažila držet si režim, být na sebe hodná a začala jsem hledat terapeuta. I přes veškerou snahu jsem se čtvrt roku po propuštění na kliniku vrátila. Opět v těžké depresi. Tentokrát můj pobyt trval jen 6 týdnů, ovšem pořád to bylo dost dlouho. Znovu jsem se učila režimu, znovu jsem se snažila přijít na to, jak sama sobě rozumět. Následně jsem s maminčinou pomocí našla skvělou psychiatričku, která umí pracovat s "poruchářema" a ta mi také doporučila terapeutku. Byla jsem ve stavu, kdy jsem potřebovala jemný, chápavý a velmi pečující přístup.

Ani přes zkušenosti z hospitalizace jsem pořád nedokázala včas vyhodnotit své potřeby, a tak následovaly další pobyty na psychiatrii, po nichž mi moje paní doktorka změnila terapeutku a s ní i terapeutický přístup - byla jsem totiž připravená začít se opečovávat sama a v terapii přitvrdit. Tehdy jsem si tím sama nebyla jistá, ale šest hospitalizací během dvou let, tedy téměř celý rok na klinikách, je dost intenzivní příprava.

Během hospitalizací, pravidelných kontrol a intenzivních terapií se můj medailonek postupně rozrostl o posttraumatický syndrom, disociativní poruchu, poruchu příjmu potravy a velmi pravděpodobně bipolárně afektivní poruchu osobnosti. Je to takové slušné kombo. Pokaždé mě to zjištění zasáhlo. Pokaždé jsem si říkala,: "co zas ještě" a že "jsem fakt kripl!". Zkrátka jsem potřebovala čas tu informaci zpracovat a nehledat vinu v sobě - čím jsem si to způsobila, přivodila. Nyní se snažím tohle svoje kombíčko brát s nadhledem. Když to někomu řeknu, obvykle přijde vyděšená reakce, jak to je hrozné, na což už dnes reaguju s tím, že někdo sbírá známky, tak já (trochu nedobrovolně) diagnózy.

I přes snahu respektovat své vlastní potřeby, tělo i omezení, se pořád nechci smířit s tím, že bych nedokázala tolik, co jiní, a tak se snažím fungovat jak nejlépe to jde. To ale někdy vede k tomu, že sama sebe přetěžuju, nebo okolí zapomíná, že mám své limity a bývají překvapení, když se vymezím. Jsem tedy pořád jak Kerouac - na cestě. Učím se věci pro mě nové, jiným šťastlivcům přirozené jako dýchání. Učím se vnímat a respektovat sebe, nastavovat hranice sobě i okolí, najít pro sebe ten správný poměr povinností a odpočinku, který by vyhovoval mým vlastním nárokům na sebe a zároveň potřebám mého těla, které mi umí krutě oplácet, když mu nevěnuju dostatečnou péči.

Je to proces, který trvá a někdy i hodně bolí. I když jsem na škole byla studijní typ, tak v tomto případě mi to učení dává zabrat víc, než kdysi lineární rovnice (které mimochodem nechápu dodnes). Mám ale velké štěstí, že mám okolo sebe dost lidí, kteří mě mají rádi, ať jsem jakákoliv, podporují mě a mohu se na ně spolehnout. Kromě toho se mi taky hnacím motorem stalo vědomí, že jsem možná v něčem dobrá a že to je třeba smysl toho všeho - předat tu zkušenost a snad i někomu pomoct, nebo jen otevřít to téma a upozornit, že lidé s duševním onemocněním tu jsou a nejde jen o případy, které známe z Přeletu nad kukaččím hnízdem (ten film mimochodem miluju), ale že jde o lidi, o nichž mnohdy ani vzdáleně netušíte, že se vypořádávají s nějakými potížemi.